Symposium teoretiků – 60.-90. léta v českém výtvarném umění, zejména v kresbě
Poznámky k situaci českého a slovenského umění v 60. letech
Autor: Jiří Šetlík
Zdroje a podněty umělecké tvorby šedesátých let nelze vytrhnout z předchozích dějinných souvislostí, během nichž se do paměti Čechů i Slováků zapsaly některé trpké zkušenosti. Patří k nim přijetí mnichovského diktátu, rozpad republiky, následovaný zřízením slovenského loutkového státu a německého protektorátu Čechy a Morava a poté tragických zážitků války. Jmenované události vstoupily nadlouho do vědomí společnosti a ovlivnily její názory. Do obnovy Československa v roce 1945 se tyto zkušenosti promítly ve větší míře, než proklamovaná návaznost na klady i nedostatky demokratického společenského zřízení meziválečného státu. Panovalo nadšení nad koncem války a okupace, nad osvobozeneckou úlohou Rudé armády (o jejích excesech se málokdo odvážil mluvit, podobně jako o podílu Američanů na vítězství nad nacismem). Spontánně byl přijímán obdiv k SSSR a chtělo se věřit, že dřívější oprávněné kritiky Stalinovy politiky překryla naděje nového spojenectví, živená nejen komunisty. Byl přijat politický systém Národní fronty, třebaže představoval oklesťování demokracie a usnadnil právě vzestup jejich moci. Mnohé občany zaslepila neblaze vzedmutá vlna nacionalismu ve vztahu k německým a maďarským spoluobčanům, jimž byla připisována kolektivní zrada republiky. Oprávněné tresty za kolaboraci se nevyhnuly zneužití podobně jako zabavování majetků, při němž často chyběla dostatečná rozvaha. Znárodňováním velkých podniků se jevilo spravedlivé a pro sociální stabilitu užitečné, navíc zdůvodňované podobnými činy v levicově orientované Evropě.
Kultura a umění se vracely ke svobodnému dialogu, s novým důrazem na jejich sociální funkce. V kruzích značné části umělců z meziválečného období, zvláště pak v řadách mladé umělecké generace se věřilo na spojení avantgardy s revolucí. Z něho pramenil navenek logický vzrůst utopických představ komunismu, které přitahovaly zmíněnou nastupující generaci, narozenou mezi lety 1920-30, jejíž vývoj poznamenaly válečné zkušenosti a zdržela nemožnost studia za nacistické okupace. Jen její malá část se vzepřela naoko demokraticky provedenému převratu v roce 1948, jenž nebyl ničím jiným, než uchvácením moci komunistickou stranou. Však se halasně hlásila k podpoře kultury, kterou ovšem v zásadě pokládala za ideologický nástroj k ovládání společnosti, jemuž sloužilo její centrální řízení. Proto došlo ke zrušení tradičních spolků a jiných sdružení, mnoha časopisů a tiskovin z těsně poválečné doby a k nastolením cenzury. Jako převodové páky moci byly ustaveny umělecké organizace, včetně Svazu čs. výtvarných umělců. Dalo se tak podle sovětského vzoru, podle něhož byl prostřednictvím ideologické diktatury implantován umění program socialistického realismu a odsouzena avantgarda jako plod úpadku kultury evropského západu. Došlo k falsifikaci dějinných souvislosti a národních tradic z 19. a 20. století. Horší stránkou vnucovaného procesu byly ideové soudy – podle regulí politických procesu – nad umělci, kteří se nechtěli podvolit (případ Fillův, Teigeho, surrealistů apod.). Jakkoliv zůstávalo umění pokládáno za svobodné podnikání, bylo ekonomicky podřízeno uměleckým fondům, zatímco architekti se stali zaměstnanci státních či družstevních ateliérů.
Ideologická diktatura vyvolala v život protiklad mezí oficiální výtvarnou scénou, určovanou její organizační strukturou (střediska, výstavy) a hájeným soukromím ateliérů. V nich sílil odpor nejen k požadované služebnosti umění, hlavně pak k estetickým předpisům bezzubé konvence. Ateliéry se staly křižovatkami pro svobodnou výměnu názorů a mapování pravdivého odkazu domácích i světových tradic moderního a avantgardního uměni i výměny informaci o vývoji současné výtvarné tvorby za hermeticky uzavřenou zapadni hranicí. Pořádaly se v nich konfrontace neoficiálního uměni, hovořilo o činech jednotlivců i skupin (V.Boudník, surrealisté apod.). Zatímco se studenti uměleckých škol nemohli volbou námětu i způsobem projevu vyhnout kázni realismu, v samotě si zkoušeli aktuální výtvarné metody.
Kolem poloviny 50.let se monolit sovětského panství zachvěl v důsledku politické a hospodářské krize. Vyvolalo ji odhalení tzv.kultu osobnosti a protiprávnosti inscenovaných procesů, které vedly k bezohlednému věznění a vraždění údajných třídních nepřátel a čistkám v komunistických řadách, jež proběhly i u nás. Ilja Erenburg nazval probíhající posuny táním, jež. se netýkalo jen mrazivé atmosféry sovětské kultury. V různém stupni se přelilo do politických výbuchů, Sověty potlačeného povstání v Maďarsku, svým způsobem v Polsku, Německé demokratické republice, u nás v reakci na měnovou reformu. K otevřené kritice poměrů se odhodlali čeští spisovatelé (J.Seifert, F.Hrubín), záhy se režim sám zostudil slavnostním odhalením Stalinova gigantického pomníku, aby jej po krátké době nechal zničit. To již začala strana a vláda opatrně ustupoval mládeži, která místo tradičních divadel dávala přednost odvážným inscenacím a malým scénám, místo patetické propagandy filmům s příběhy z jejího života, místo častušek a dechovek jazzu. Vládnoucí místa chtěla získat podporu i v jiných strukturách kultury. Po mnoha sporech povolil Svaz výtvarníků zakládáni tvůrčích skupin, z. nichž první vystoupila skupina Máj (1957). Výtvarné klima obohatila výstava českých i slovenských mladých umělců v Brně, expozice Zakladatelů českého moderního umění (Brno, Praha), od počátku 60. let uskutečněné retrospektivy čelných osobností (A. Slavíček, J. Preisler, J. Zrzavý) i přehlídky moderního a současného umění Slovenska (Praha). Za východisko z hospodářského kolapsu byl pokládán export do ekonomicky rozkvétajících zemí za „Železnou oponou“, kde nebylo možné prezentovat z hlediska výtvarné úrovně socialistickou šeď. Úsilí vyvrcholilo čs. úspěšnou účastí na Světové výstavě v Bruselu ‛58, kam se po dlouhých letech izolace dostali mnozí umělci a začali obnovovat styky se zahraničím (nejen západoevropským, ale i východním směrem k svobodnějšímu Polsku, Jugoslávii a sovětskému undergroundu). Přestože rigorózní ideologie trvale považovala nepřípustné tendence abstraktního umění a surrealismu, uskutečnily se první výstavy nefigurativní povahy (V. Boštík, J. Kotík). Architektura, měnící tvářnost městského prostředí sídlišti, čerpala opět ze zkušeností funkcionalismu nebo se pokoušela vyrovnat s vyspělou technologií světa (až po vrcholné dílo K. Hubáčka, televizní věže na Ještědu). Vládnoucí strážci kultury uplatnili paradoxní měřítko na výrazové prostředky výtvarného umění podle jeho dělení na ideové a neideové, jež pomohlo vývoji na přelomu 50. a 60.let. Co nebylo přípustné pro disciplíny volného umění v míře abstrahování formy bylo přípustné v disciplinách užitého a dekorativního uměni, v monumentálních projevech uměleckého skla a tapiserie, také v keramice, typografii, knižní kultuře a scénografii (čemuž pomohl ohlas bruselské výstavy).
Ústřední orgány se sice pokoušeli o udržení jednoty „kulturní fronty“, rozliv sledovaných tendencí a jevů ji však naštěstí štěpil a drobil, počínaje literárním znovuobjevením F. Kafky, L. Klímy či intimní lyriky v básnictví, ve výtvarnictví připomenutím F. Kupky, J. Šímy, O. Gutfreunda, L. Fully, M. A. Bazovského a jiných tvůrců, jejichž díla přímo oslovovala dozrálou, ale i nejmladší uměleckou generaci, sotva uzavírající studia (nefigurativní projevy, informel, konstruktivismus). V praxi se smazávalo dělení na nestraníky a privilegované členy komunistické strany, v jejích řadách se ujímaly snahy o reformu náhledů na politický a ekonomický systém. Také mezi příslušníky výtvarné obce probíhaly 60. roky ve znamení rozhodujícího tříbení názorů a postojů. Proti překážkám, jež stavěl Svaz výtvarníků a vládnoucí místa činností tvůrčích skupin se ustavil jejich neoficiální Blok (se zvoleným předsedou M. Chlupáčem), který se představil společnou výstavou Realizace roku 1961 (podle taktických rad jejich příznivců věnované výročí KSČ). Do kulturních poměrů zasáhly nové fenomény: úsilí slovenských umělců o nezávislost na pražském centru, podobně i krajských organizací Svazu o uznaní svébytnosti, rozšíření zahraničních styků (mezi jiným též účastí na mezinárodních keramických a sochařských sympoziích), příznivá nálada k reformě dosavadního systému také v kulturní politice. Vůdčím impulsem kulturního a uměleckého života se stalo prosazování svobody myšlení, názorů a uměleckých projevů, včetně dodržování občanských práv. Především v této souvislosti lze pochopit průběh šedesátých let nejenom v oblasti projevů výtvarného umění. Ve vědomí jeho činitelů byl zásadní antitezí k ideologickému diktátu předchozího desetiletí a svým způsobem navázáním na pozitivní dědictví meziválečného období, včetně tehdejší v tradici zakotvené mezinárodní orientaci.
Tlak členské základny Svazu výtvarníků vyústil na svolaném sjezdu roku 1964 k výběru nového vedení organizace. Proti vůli stranických míst byl předsedou zvolen A. Hoffmeister a členy prezídia i sekcí představitelé poválečné generace, s nimi též dlouho umlčovaný J. Chalupecký. Svaz se proměnil v odborovou organizaci, jehož činnost se řídila demokratickými zásadami v péči o členy i v uplatnění veřejném. Změnil se program výstavních síní, netoliko v Praze a Bratislavě, profil svazových časopisů (Výtvarné umění, Tvar, Výtvarná práce) a edic jeho nakladatelství. Na vnitrostátním i zahraničním poli se rozvinula spolupráce s ministerstvem kultury i oběma národními galeriemi a galerijními ústavy krajskými. Bez ideologických zábran byla zveřejňována tvorba jednotlivců i skupin, reprezentující různé, často i protichůdné aktuální tendence a postupy. Konečně se ke slovu dostala jak nejmladší generace v českých zemích i na Slovensku (mezi jiným i umělci z okruhu konfrontací v atelieru sochaře J. Jankoviče, jež nalezla zastánce u R. Uhra i V. Hložníka), tak dotud potlačovaná vrstva odborných tvůrců (skupina D v čele s M. Medkem, surrealisté, aj.). Vedle tradičně laděných obrazů, soch i grafik se ve výstavních síních objevila nejen díla nefigurativní, informelní a neo-konstruktivistická, mimo ně též nové formy vyjadřování akcemi a vstupy do krajiny a měst, které souzněly s uměleckými proudy světa. Bylo podstatné, že se dialog rozdílných uměleckých názorů a způsobů vyjadřování odvíjel na veřejnosti. Dotace a stipendia z obou výtvarných Fondů byly rozdělovány bez ohledu na projevená umělecká vyznání. Spolupráci mezi svazy výtvarníků, spisovatelů, divadelníků, hudebníků, filmových a televizních pracovníků i vědců zajišťoval Koordinační výbor tvůrčích svazů, který se stal svého druhu parlamentem intelektuální vrstvy. Svobodná tvůrčí činnost byla chráněna vytvořenou organizační základnou, jež prospěla nebývalému rozkvětu výtvarného umění v objemu různých disciplin i jejich spolupráci s architekturou a péči o prostředí života.
Konec reformního úsilí Pražského jara po vpádu armád Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968 postihl krutě situaci kultury a umění. Obec výtvarníků se spontánně připojila k odporu většiny obyvatel proti obnově totalitních pořádků. V duchu příznivých podmínek končícího desetiletí se sice během roků 1969 – 70 ještě uskutečnily mnohé z výstavních, organizačních i publikačních projektů, zlověstná znamení v podobě stranických prohlášení a cenzurních zásahů však ohlašovala, že svobodu nahradí nastolovaná „kulturní normalizace“. Zákonem ustavená federalizace státu přispěla k neblahému rozdělení české a slovenské kulturní obce, národní Svazy výtvarníků ovšem dlouho nepřežily. Byly brzy rozpuštěny a nahrazeny nově založenými organizacemi, jejichž členstvo bylo vybráno podle kádrových hledisek. Skončily dosavadní výstavní aktivity i odborné tiskoviny. V průsečíku celé oblasti kultury i na rovině státních institucí zasahovala represivní opatřeni všechny, kteří se nepoddali okupaci země. Dělo se tak za vydatné pomoci orgánů tajné policie. Valné části osobností výtvarné scény, jejichž tvorba byla páteří uměleckého obrazu 60. let, nezbylo, než se opět uchýlit do soukromí ateliérů a pokračovat v práci, bez možností jejího zveřejnění. Soustředěna k existencionální úzkosti reflektovala prožitky doby. Začala se psát další kapitola českého a slovenského umění.
Uvedené poznámky si nečiní nárok na postižení celé problematiky zmiňovaného desetiletí vývoje české a slovenské výtvarné kultury, jež proměnila tužby a naděje ve významné umělecké činy. Připomínají v jednotlivých bodech souvislosti situace, která poznamenala osudy umělců a v souhrnu tvůrčích výsledků se stala nedílnou součástí dějin našeho umění.