Symposium teoretiků – 60.-90. léta v českém výtvarném umění, zejména v kresbě
Jaroslav Zapletal
Autor: Jaroslav Zapletal
V předchozích příspěvcích tohoto sympozia bylo již řečeno mnoho o tom, jak se fenomén kresby promítl do současné situace výtvarného umění. Dovolte mi, abych jako výchozí bod pro další úvahy udělal malou rekapitulaci.
Dá se říci, že ještě v 70. letech minulého století převládal názor, že kresba je něco pomocného, záznam nápadu, studie pro definitivní umělecké dílo, jakým je malba, grafika, plastika nebo práce z oblasti užitého umění. Teprve nástup nových druhů tvorby, jako bylo konceptuální umění, minimalismus a další, tento pohled – alespoň ve světě – začal měnit. U nás k této proměně došlo vlastně ve větší míře až v 80. letech, jak mimo jiné dokazuje výstava Kresba,kresba… v Masných krámech.
Nemohu absolutně říci, že nápad vytvořit bienále kresby, který vznikl v Plzni v polovině 90. let, nějak racionálně navazoval na tyto tendence. Snad se dá říci, že nějak visel ve vzduchu a možná to byl i již letitý vztah jeho zakladatelů ke kresbě, který hrál v celé záležitosti významnou roli.
V průběhu 5 ročníků Bienále – počítáme-li i první, národní ročník – se ovšem vyvíjela nejen základní koncepce Bienále, ale i pohled zúčastněných autorů na celou soutěž. Zatímco v prvním ročníku se objevila vedle amatérského balastu, který provází každou začínající soutěž, řada studijních kreseb sochařů nebo grafiků, během dalších ročníků se počet těchto kreseb stále zmenšoval a rozšiřoval se soubor definitivních děl, která nemohla být realizována jinak, než právě technikou kresby. Zároveň – v souvislosti s možností zastoupení autorů z čím dál většího množství zemí – se výrazně rozšiřovala paleta pohledů na možnosti kresby a samozřejmě také zvyšovala náročnost na práci mezinárodní poroty, a to nejen z hlediska kvantitativního, ale i koncepčního. Prakticky každý z posledních ročníků přinesl nějaký problém, který bylo nutné řešit v upřesnění podmínek v ročníku následujícím.
Na tomto místě mi dovolte malou odbočku. Je snad typické, že v okamžiku kdy se u nás v České republice objeví akce, kterou se povedlo dovést na určitou kvalitativní a společenskou úroveň, okamžitě se objevují radilové, kteří by si nejen rádi přihřáli na již zavedeném projektu svou osobní polívčičku, ale také okamžitě začnou kritizovat stávající stav a doporučovat změny, které by, samozřejmě podle nich, bylo nutné realizovat, aby se vše dostalo z roviny triviální na rovinu geniální. Zúčastnil jsem se jako autor řady mezinárodních soutěží, nikde jsem ale tento – možná specificky český jev – nezaznamenal. Podmínky u těchto soutěží jsou dány a účastník je buď respektuje, a pak je do soutěže přijat, nebo nerespektuje – a pak je ze soutěže vyřazen.
Jako kuriozitu letošního ročníku mohu zaznamenat telefonát autora, který mi napřed oznámil, že se zúčastňuje s kresbami, vytvořenými podle vyhlášených podmínek a pak mi půl hodiny doporučoval, jak bychom v příštím ročníku měli změnit podmínky Bienále, samozřejmě k obrazu jeho představ.
Určité drobnosti je možné upravit, ale domnívám se, že právě zásadní neměnnost základních podmínek je naopak dnes už jednou z devíz Bienále, která dává zúčastněným autorům i do budoucna jistotu, že koncepce Bienále je nastavena a nemění se ročník od ročníku podle nějakých problematických kritérií a vlivů.
A nyní dovolte několik vět právě k podmínkám a koncepci Bienále. Jistě mi dáte za pravdu, že kresbu nelze vnímat tak, jako obraz nebo sochu. Do kresby autoři vkládají většinou své nejintimnější myšlenky, koncepce a často na prostoru, který kresbě vyhrazují, koncentrují svou představu o výtvarném umění, ale i o světě, který nás obklopuje. Kresba je tedy ve své základní podstatě záležitost komorní, která se ve většině případů spíše čte, než vnímá jako velký globální celek. Jako je to v umění vždy, existují samozřejmě výjimky. Jistě bychom všichni mohli jmenovat autory, jejichž práce mají rozměry mnohametrové a tyto kresby jsou skvělé. Přesto se domnívám, že často se k nim přidávají autoři, kteří velikost myšlenky nahrazují velikostí formátu. Jsme si proto vědomi toho, že omezením formátu se v několika případech ochuzujeme o práce výtvarníků, kteří malé formáty nevytvářejí. Tady se ale musíme jednoznačně rozhodnout, co od Bienále očekáváme.
Bienále není socialistická Jízdárna Pražského hradu, kde jsou jednou za dva roky prezentovány nejlepší práce našich socialistických tvůrců. Bienále také nikdy nebude a ani nemůže být přehlídkou toho nejlepšího, co se na světě za poslední dva roky nakreslilo. Proč by se všeobecně uznávaný špičkový autor, ať už v České republice nebo ve světě, měl zúčastnit soutěže, kde není jasné, zda vyhraje a bude mu tak jeho pověst potvrzena? Navíc, dovedeno ad absurdum, jak by naložila mezinárodní porota s tím, kdyby se soutěže zúčastnilo takových zcela vrcholných autorů třeba deset? Hlavní cena je jen jedna. Je tedy naprosto logické, že Bienále by mělo být spíše odrazovým můstkem pro výborné, ale dosud ne zcela známé autory. A navíc velkou dílnou – přehlídkou nových koncepcí, nápadů a nových pohledů na fenomén kresby.
S touto koncepcí souvisí další problém, totiž rozsah Bienále. Na symposiu před dvěma léty bylo konstatováno, že je velmi dobře, že kresby nejsou soustředěny do jedné galerie, ale návštěvník si může při cestě z jedné galerie do druhé poněkud od náporu vjemů oddechnout. Odmyslíme-li doprovodné výstavy, z nichž jistě výstavu v Masných krámech můžeme pokládat za velmi důležitou právě pro srovnání se současnou světovou tvorbou, mám obavy, že – pokud návštěvník Bienále chce zvládnout celé Bienále za jeden den – jsme v počtu kreseb na hranicích únosnosti. Vím, že třeba na řadu světových soutěží se jezdí na několik dní, ale tak daleko jistě ještě nejsme a navíc tam jde často o zcela jiný koncept soutěže. Budeme se určitě nuceni nad tímto problémem zamyslet.
Zcela jistě jsme měli letos velmi šťastnou ruku ve výběru mezinárodní poroty. Necháme-li stranou fakt, že jako velmi vstřícnou ocenili spolupráci sami její členové, je nutné konstatovat, že v její práci se neobjevila nejen snaha po prosazení některých výtvarných koncepcí, ale ani snaha po prosazení národních zájmů.
Cestu, kterou by se organizace Bienále mohla dále ubírat naznačuje i spolupráce s maďarskými výtvarníky, kteří si udělali doma předvýběr prací a na Bienále potom dovezli zcela jednoznačně nejlepší kolekci. Pokud by se nám podařilo takto spolupracovat i s výtvarnými organizacemi v dalších zemích, přispělo by to jistě ke kvalitě zaslaných prací, a tím i k dalšímu zvýšení úrovně Bienále.
V příštím roce vstoupí Bienále kresby Plzeň možná i do další organizační fáze. Pokud se tak stane, můžeme i v této oblasti přepokládat další kvalitativní posun. Jak se ale naše očekávání naplní, uvidíme – jak jinak – na Bienále 2006.